Hraje v jedné z mála mladších hardcoreových kapel, pár let dělal ve vydavatelství Day After, kde jste ho mohli pravidelně vídat u stánku labelu na Obscene Extreme nebo Fluff Festu a je to pure vinylový maniak, jehož gramofon, který teď používá v roce 1973 postavil jeho dědeček. O scéně v Aši, Plzni, ale i o nahrávání desky v Hellsoundu a oblíbených deskách jsem si povídal s Tomášem z BOOST.

Ahoj Tomáši. Myslím, že by bylo celkem hezké začít tím, kdy jsi vzal poprvé kytaru do ruky. Kdy to bylo a co tě k tomu vedlo?

Ahoj Ondřeji. Mým prvním nástrojem byla trumpeta. Ještě v dětství jsem po dobu pěti let navštěvoval lekce na ZUŠ, ale kvůli teorii a hraní podle not jsem o nástroj ztratil zájem. Ve čtrnácti letech jsem objevil první metalové nahrávky a naprosto jsem jim propadl. Metal dokonale odrážel moji vnitřní potřebu vzdoru, vizuál s ním spojený vyhovoval touze se odlišit, ale především jsem byl fascinován atmosférou alb, nápaditými kompozicemi skladeb, kytarovými riffy a vyhrávkami. Touha po vlastní realizaci přišla vzápětí. První pokusy probíhaly na rozladěné španělce s nylonovými strunami, která dříve sloužila jako pomůcka při hodinách hudební výchovy. Asi až o rok později jsem si našetřil na svoji první kytaru B.C.Rich a kombo s "distortion" kanálem. Pak jsem celé dny a někdy i noci trávil snahami napodobit sound a techniku, kterou jsem odposlouchával ze stále se rozšiřujího repertoáru metalových alb. V první kapele jsem začal hrát v šestnácti letech, jmenovala se SCRAWLED a byla tvořena čtyřmi výrostky z gymplu a o deset let starším zedníkem, který se ujal postu frontmana.

Hehe … já začínal také se žesťovými nástroji, tak to máme podobný osud. Jak se to stane, že se člověk dostane k metalovým nahrávkám ve čtrnácti? Zasvětil tě někdo starší?

Mámin muž Jára má doma pár set CD a LP, na začátku jsem si od něj nějaké nahrávky půjčoval, ale tenhle segment metalu, tvořený namátkou labely jako Neurot nebo Hydra Head, jsem dovedl vstřebat a naplno ocenit až o pár let později. Na tenhle styl jsem ještě měl moc horkou krev. Se sháněním death, thrash a black metalu to nebylo ze začátku tak snadné, protože jsme doma ještě neměli zavedený internet. Nosil jsem si tedy od kamarádů a z hodin informatiky ve škole na flashce o kapacitě 256 MB album za albem a ukládal si je doma do PC. Nahromadil jsem tímto způsobem přes 600 alb. Po zavedení internetu jsem přestal alba stahovat a přešel na youtube. Své první hudební CD jsem si koupil v šestnácti letech a bylo to album "Clandestine" od ENTOMBED.

Tak, ENTOMBED jsou dobrý začátek. Jaké možnosti byly v té době v Aši? Jediné, co si já z Aše pamatuji z té doby, byl klub Klubíčko, tvá kapela SCRAWLED a pak ještě doomoví LA BESTIA NEGRA, ale předpokládám, že toho bylo v regionu více…

V době mého dospívání měla Aš pozoruhodně široké zastoupení muzikantů a koncerty se zde konaly každý víkend. V největším rozmachu bylo v Aši sedm aktivních kapel. Na náš první koncert do Klubíčka dorazilo přes 150 platících (prakticky celý gympl). To je návštěvnost, o které si dnes už můžu se svojí kapelou nechat jenom zdát (smích). S vyhořením Klubíčka ale vyhořela i místní undergroundová scéna a momentálně není v Aši ani jedna aktivní kapela. Muzikanty silně prosycená generace postupně vymizela do jiných měst, nebo prostě jenom zestárla, a nastupující generace na tuto tradici už nenavázala.

Proč SCRAWLED vlastně skončili a kde jsou tví bývalí spoluhráči teď?

SCRAWLED po pěti letech působení začali ztrácet dech. Kapelu jsme založili jako parta teenagerů a mohli jsme si dovolit, aby to pro nás byl středobod vesmíru. Období po maturitě logicky pořádně zamíchalo s našimi prioritami a všichni jsme si uvědomili, že ten "teenage spirit", na kterém byla kapela postavena, je nenávratně pryč. Největší impuls ale přišel v době, kdy jsem procházel změnami vnímání hudby a postupně zjistil, že tenhle styl mi už nemá co nabídnout. Hudební svět tvořený pouze z metalu mi začal být až příliš těsný a vrhl jsem se do objevování hudby v mnohem širším spektru. Stále jsem poslouchal temnou hudbu, ale se zcela novými výrazy. Z metalu dodnes zbyly prakticky už pouze doom, sludge a black, ale ani tyto styly už neposlouchám zdaleka v takové míře. Ve dvaceti letech se mi zcela proměnilo vnímání hudby, začal jsem být otevřený jiným náladám a prožitkům. Postupně jsem objevil celou plejádu žánrů a nových podob zvuku, které mě naprosto fascinovaly. SCRAWLED pro mě byli uzavřenou kapitolou. S některými členy se stále vídám, ale žádný z nich už v žádné kapele nehraje.

S tím tedy souviselo i to, že jsi začal hrát něco jiného a někde jinde?

Na nějakou dobu moje hudební aktivita zcela ustala a pouze jsem hudbu poslouchal. Na kytaru jsem sáhl spíše jen občasně. Přestěhoval jsem se do Plzně, kde jsem na začátku nikoho neznal. Nějaké pokusy o další kapelu proběhly, žádný z nich však nevydržel ani do prvního koncertu. Zlom přišel až před třemi lety, kdy mě oslovili přátelé z Plzně, jestli s nimi nechci založit kapelu. Moc jsem si od toho nesliboval, ale na první zkoušce to zafungovalo a téměř okamžitě vznikly první čtyři skladby. Začal jsem znova trénovat a skládat riffy. Můj styl hry je stále silně ovlivněný metalovým obdobím, a to i po zvukové stránce, zároveň mi pauza v hraní dala příležitost svůj styl hry uchopit novým způsobem. Dříve byla má hra poznamenaná stigmatem pokoušet se o stále techničtější a náročnější postupy. U BOOST jsem se začal soustředit více na výraz, práci s energií a gradací ve skladbách a obecně začal skládat věci, které jsou jednodušší, ale mají mnohem větší tah na branku. Skladby jsou krátké, úderné a napěchované riffy.

Ten metal tam je opravdu silně cítit. Mám z BOOST pocit, že každý poslouchá trochu něco jiného. Jaká byla prvotní vize? Měli jste hned na počátku jasno, co chcete hrát?

Při popíjení ve zkušebně jsme často poslouchali novou vlnu HC kapel, především TURNSTILE, kteří silně ovlivnili současnou generaci kapel. Hned od začátku jsme věděli, že chceme pracovat s podobnou svěží energií, zároveň jsme ale nechtěli pouze kopírovat cizí styl. Nakonec jsme vykrystalizovali spíše do old-school stylu, ale myslím si, že to současné zařazení naší hudby je na první dojem patrné. Inspirovali jsme se stylem starým 30 let, oprášili ho a dali mu nějakou vlastní podobu. Každý opravdu posloucháme jinou hudbu, hardcore je pravděpodobně jediný styl, který dokážeme nějak společně uchopit.

Zkus to více konkretizovat. Na čem se v kapele shodnete a co vás naopak rozděluje?

Zastoupení žánrů, které jako kapela posloucháme, je nezvykle široké. Jak už jsem naznačil, já se v posledních letech soustředím spíše na introvertní hudební prostředí. Představa, že hraju v kapele s někým, kdo nejčastěji poslouchá současnou vlnu rapu, může znít až absurdně. Přesto jsme objevili průnik toho, jaká hudba se líbí nám všem a díky tomu spolu dokážeme hrát v kapele, i když je to občas náročné. Vnímám kapelu spíše jako seskupení individuí, než jako partu. Snažím se soustředit spíše na těch málo věcí, které nás spojuje, než na mnoho rozdělujících. Nakonec ale zvládneme složit skladby, se kterými jsme spokojení všichni a dokonce si i pustit cestou na koncert desky bez toho, abychom se rozhádali (smích).

Byla shoda i na tom, že váš hardcore bude na záznamu znít tak „metalově“, případně že budete nahrávat v Hellsoundu u Honzy Kapáka, kterého za tím čistým průrazným zvukem hodně slyším?

Nad volbou studia jsme váhali, ale nakonec rozhodla zkušenost dvou členů BOOST s nahráváním u Honzy. Se SCRAWLED jsme v Hellsoundu nahráli naše EP "Delirium" a osobně se s Honzou zná i Sochy, takže jsme věděli, že Honza je srdcař, extrémně vstřícný člověk a nahrávání v jeho studiu se nese v přátelském a spíše rekreačním duchu. Zároveň je profesionál a odvádí maximum pro celkové vyznění nahrávky a spokojenost kapely s výsledkem. Metalový sound naší hudby spíše předurčil návštěvu Hellsoundu, než že by byl jejím následkem. Všichni jsme se zvukem spokojeni a nahrávce skvěle padne, zároveň ale nechceme v budoucnu po zvukové stránce zůstat statičtí a chceme se pokusit vytvořit nahrávky i s jiným přístupem.

Vrátím se ještě k té Aši. Když se řekne Aš, tak se nám, šedovlasým pánům, vybaví Day After. Kdy jsi začal zjišťovat, že Aš je svým způsobem středobod české (zdaleka nejen hardcorové) vinylové scény?

V podstatě až v době, kdy se Day After přesouval do Plzně. Jako student jsem na desky neměl peníze a ani jsem ještě neměl gramofon, takže šel tenhle zájem mimo mě. Párkrát jsem u Míry ve skladu byl a koupil si nějaká CD, ale až těsně před jeho stěhováním do Plzně. První vinyly jsem si začal kupovat až v době studia na VŠ, takže jsem začal navštěvovat sklad Day After až po jeho přesunu do Plzně.

Pamatuješ si ještě kdy a kde jsi se s Mírou Pátým viděl poprvé a jak na tebe jako člověk působil?

Míru jsem poznal přes Járu (mámin muž), se kterým se znají už od školních let. Jára si do Day After chodil kupovat desky a vzal mě s sebou do skladu, který mě naprosto odrovnal množstvím nosičů (asi jako každého hudebního nadšence, který tam poprvé vkročil). Na první dojmy ze setkání si příliš nepamatuji, ale vím, že jeho syn chtěl začít jezdit na skejtu, a já, coby v tu dobu už ex-skejťák, jsem mu dal svůj skejt. Na oplátku jsem dostal několik CD.

Jak se pak stal z občasného zákazníka Day After člověk, který desky prodává?

V době, kdy mě Míra kontaktoval, jsem ještě stále byl student posledního ročníku fakulty elektrotechnické. Zavolal mi v podvečer chladného, tuším březnového večera, jestli nechci jít na pivo, což nikdy předtím neudělal a hned jsem vytušil, že popíjení piva nebude hlavním důvodem našeho setkání. Napadlo mě, že mi chce nabídnout práci ve skladu. Vycítil jsem z jeho strany už dříve silné sympatie a na mé straně to bylo stejné. Zároveň jsem ale věděl, že v Day After je zaměstnán Banán, takže jsem začal přemýšlet, co asi může mít Míra za lubem. Sešli jsme se i s Marťou, jeho ženou, ještě v ten večer a pár sekund po usednutí ke stolu ze sebe Míra vypravil větu, po které se mi rozbušilo srdce a která změnila následující čtyři roky mého života. Nabídka práce v Day After mi v době, kdy se velice nepříjemně a rychle blížila vidina vstupu do pracovního života, připadala jako splněný sen. Byl jsem rozhodnutý v podstatě okamžitě a s každou další větou jsem si představoval svůj vstup do pracovního života v obležení tisíců desek.

Banán, který byl v Day After před tebou, byl vlastně Mírův vysněný kolega, pamatuji si jeden rozhovor zhruba před dvaceti lety, ve kterém Míra vyzýval Banána, aby se přestěhoval do Aše... Lze říci třeba tři věci, ve kterých tě práce v Day After nejvíce ovlivnila?

Pokud bych měl napsat tři zásadní věci, které mi práce v Day After přinesla, je to především hluboký vhled do alternativní a nezávislé hudební scény a objevení stovek interpretů, na které bych jinak jenom těžko narazil, nebo by mi to trvalo mnohem déle. Druhou věcí je umění komunikovat s lidmi a osvojení si určitého způsobu uvažování, který se do mě částečně otiskl během čtyř let strávených s Mírou ve skladu. Poslední věcí je zároveň i důvod, proč jsem se rozhodl ve firmě skončit. Čtyři roky je dlouhá doba a je jasné, že můj vztah k práci i k Mírovi procházel jistým vývojem. Těžko se to popisuje, ale napadá mě přirovnání, že když zkusíš kráčet ve stopách někoho jiného, tak sám nikam nedojdeš, možná se dokonce ani nikam nepohneš. A takhle přesně to vnímám. Tohle procitnutí s sebou neslo jistou trpkost, ale vnímám ho jako naprosto zásadní.

Během posledních let jsem s radostí sledoval, že se Day After mění. Řekněme, že znovu opět nabírá rychlost. Ať už jde o to, že je vydavatelství aktivnější nebo komunikací na sociálních sítích. Co tyto změny způsobilo?

Day After v sobě akumuloval energii devadesátých let a dodnes funguje z její setrvačnosti. Ani po čtyřech letech mě nepřestalo udivovat, kolik známých a kontaktů Míra z té doby má. Je to i velká část zákazníků. To je v pořádku, neexistuje lepší základ pro vybudování firmy, než osobní kontakt. Problém je v tom, že firma zůstala v některých ohledech v devadesátých letech i po další dvě dekády. Důvod je prostý: obstarat stále rostoucí objem práce a zároveň se věnovat propagaci firmy, investovat do ní a mít nějakou vizi ani zdaleka není v silách jednoho nebo dvou lidí. S tím jsem byl velmi rychle konfrontován i já, takže i když jsem na začátku svého působení viděl jako největší výzvu tento trend změnit, přiblížit Day After novým zákazníkům a trochu ho omladit, brzy mi na nic nad rámec rutiny nezbýval žádný čas, nebo pouze v rámci dobrovolnosti. Tým se měl rozšířit už dávno před mým nebo Banánovým nástupem. Přesto aspoň nějaká změna snad nastala, jak říkáš, snažil jsem se o to, aby byla firma více vidět, a to především prostřednictvím sociálních sítí, ale také prodejem desek na festivalech a koncertech, což je skvělé, ale časově velmi náročné promo. Co se vydavatelské činnosti týče, posledními dvěma vydáními na Day After jsou naše debutové album "Tribal Culture" a třetí deska NULAJEDNANULANULA "Život je pomalá smrt". Vydání NUL byla moje iniciativa, nabídku na vydání BOOST jsme dostali od Míry.

Tím se dostáváme k tomu, co děláš teď. Proč právě mašinky a opravdu jsou zárukou práce, ve které se nedostavuje rutina?

Už tři měsíce pracuju jako manažer technické dokumentace ve Škoda Transportation. Je to obrat o 180 stupňů, a to jak ve změně pracovního prostředí, tak i v charakteru práce. Mým úkolem je tvořit technickou dokumentaci pro kolejová vozidla, což je něco, co se člověk nenaučí během pár týdnů nebo měsíců a co z principu nemůže sklouznout do mechanické činnosti. Nestačí mi odmakat si osm a jít domu. Není to ani tak otázka ambicí, jako spíše mojí povahy. Neviděl jsem zkrátka už žádný smysl zůstávat někde, kde jsem se za 4 roky vůbec nikam neposunul a za další 4 roky budu dělat totéž. Hnout se z místa byla nutnost. Zatím nevím, jestli mašinky jsou to pravé, je to ještě erstvá změna. V tuhle chvíli to vnímám jako důležité a správné rozhodnutí, protože se v nové práci cítím dobře, baví mě to a připadá mi, jako by se mi po pár letech do žil vlila nová krev.

Když jsi zmínil nové interprety, vraťme se k Plzni. Co zajímavého v rámci tvého pohledu vzniklo za dobu, co žiješ v Plzni? Ať už jde o kapely, místa, aktivity, které tě zajímají a jsi do nich ty nebo někdo z tvého okolí (BOOST) namočen?

Bavíme se o horizontu zhruba osmi let. Když jsem se nastěhoval, začínal jsem na koncerty chodit sám a po nějaké době se poznal s partou, se kterou se bavím dodnes. Jedněmi z prvních přátel mi byli členové kapely SNYDER, s jedním z nich, Klíčou, dnes hraju v BOOST. Koncerty SNYDER, i když byly výkony dost kolísající, měly svého času opravdu silný náboj a evokovaly ve mě zlatou éru grunge a noise rocku. Z jejich poplela právě vzniká kapela DLUHY, která má texty v češtině a těším se na jejich debut, bude to pořádná deprese. Z doby po mém nastěhování si samozřejmě vybavuju kapely jako NIC, ESAZLESA, UBOŽÁK, ANEURYSM, EFCO (ex-Šlesíkovo kapela) a několik dalších. O pár let později se přidali ACID ROW, kterým jsem nakonec vydal desku. Obecně se ale "scéna", jestli to tak můžu nazvat, od dob mého nastěhování příliš neměnila - a to jak u kapel, tak i u návštěvníků. Na koncertech stále stejné tváře, akorát počet trochu prořídl. Velký zlom nastal až před čtyřmi lety s nástupem kapely ED ROSENTHAL, která strhla novou vlnu a narvala koncertní kluby středoškoláky. Některé koncerty téhle kapely patří k tomu nejlepšímu, co jsem v tomhle žánru stylu slyšel.

Když vezmu kulturní činnost a trávení volného času více zeširoka, každý z nás má ke kulturnímu dění ve městě velice blízko. Šlesík pracuje v divadle na nové scéně, Klíča v kreativní zóně DEPO2015, Sochy v pohostinství (Pivstro). Pracoviště každého z nich čas od času navštěvuju jako host.

Vidíš to v budoucnu s hudbou v Plzni dobře? Převezme tahle středoškolská generace štafetu?

Otázka je, jakou štafetu by měla převzít. Návštěvnost našich koncertů není v Plzni nijak slavná, vztáhnu-li ji na počet obyvatel. Jak jsem psal, řady publika se příliš nezměnily od doby, kdy jsem se nastěhoval, snad jen prořídly. Kapel je tady taky jen pár a ještě se v nich tváře často opakují. Nové generaci přeji, aby se jí podařilo tento trend změnit a dostat do klubů na živou hudbu víc lidí, což už se jí daří teď (dařilo před restrikcemi). Na jejich akce chodí mladí lidé, které jsem nikdy dříve neviděl. Teď se nebavím pouze o ED ROSENTHAL, kteří byli rozbuškou, ale i o dalších kapelách ze stejného prostředí jako např. MARCEL GIDOTE’S HOLY CRAB, CHINA SOUP, nebo sólový projekt Davida Jirky BLUE CHESTERFIELD, který před dvěma měsíci vydal velice působivé debutové album a dočká se i vydání na vinylu. Takže nová vlna je v rozletu a je skvělý pocit přijít na koncert, kde jsou o deset let mladší lidi. To mi v Plzni chybělo.

Jak to v současnosti vypadá s aktivitami kolem Slush zine nebo Goulash crew a jak to souvisí s BOOST?

Šlesík a Klíča jsou dlouhodobě členové Slush, Šlesík zároveň i zakládající člen Goulash Crew. Obojí je velmi úzce napojeno na koncertní dění nejen v Plzni. Goulash je booking, takže jejich aktivita je podmíněna možností pořádat akce. Za poslední dva roky tedy logicky aktivní není, ale až to bude možné, stále se počítá s pořádáním příležitostných akcí jako v době před covidem. Hlavní činností lidí ze Slush bylo v minulých letech pořádání Slush Festu, kde se sešel dost zajímavý výběr především tuzemských interpretů a kde byla velmi obstojná návštěvnost. Slush Fest se už organizačně odtrhnul od magazínu a do budoucna bude fungovat nezávisle na něm. V magazínu jsou plánovány velké změny a jakýsi restart, určitě se v něm bude pokračovat. Více o tom nevím, nejsem členem.

Už jsi zmínil, že pod Day After vyšla vaše debutová deska. A než se zaměříme na její obsah, zkusme probrat její obal. Jak to celé vzniklo a proč na ní máváš klackem plným suků?

Ta fotka vznikla spontánně během loňského jarního výletu po první covidové vlně, která zdaleka nebyla tak intenzivní v počtu nakažených, zato po stránce izolace byla nekompromisní. Několik měsíců jsme víceméně každý sám strávili doma a při prvním jarním slunečném víkendu a vyhlídkách na rozvolnění jsme byli doslova nabití skvělou náladou a z každého spadl ten splín. U cesty ležela větev připomínající palcát, takže jsme nafotili pár fotek ve stylu blackmetalových obalů a bookletů. Nápad použít fotku na obal našeho alba vznikl až mnohem později. Vybrali jsme ji, protože odráží primitivní a hrubý aspekt naší tvorby. Za celý vizuál desky vděčíme Aleši Rubášovi, který na ní nechal několik týdnů práce ve volném čase a dodal ji patřičnou estetiku, která na první dojem působí "oldschool" stylem, zároveň je na ní i něco moderního, což opět odráží charakter alba.

Když se na tu desku teď díváš s odstupem, co se na ní z tvého pohledu nejvíce povedlo a co se naopak nezdařilo?

Od doby nahrávání desky jsme složili několik skladeb, které jsou silnější než část materiálu na desce. Ale to je přirozený vývoj, takže to neberu jako nějaký hendikep desky. Důležité pro mě je, že v době nahrávání jsme ze sebe dostali naše maximum. Co mi zpětně připadá jako slabina desky? Opravdu kvalitní album pro mě není jenom o hudebních nápadech, skladbách a zvuku, ale také o prvcích, které dokáží posluchače vtáhnout. Mám na mysli aranže, napojení skladeb a zvukové kulisy, které prohlubují atmosféru a zastřešují album nějakým konceptem. Takhle jsme o albu nepřemýšleli a prostě jsme jeli nahrát pár skladeb, které jsme na sebe nějak napojili, a přidali k nim ve spolupráci s Honzou intro. U příštího alba bych kromě výběru a pořadí skladeb chtěl věnovat větší pozornost konceptu alba a mít konkrétní představu, jakou atmosféru chceme odrážet. "Tribal Culture" nemá ani 20 minut, ale pokud bychom nahrávali delší album, chtěl bych, aby se na něm objevily i jiné okamžiky a nálady, než jenom skladby plné riffů.

Slyšel jsem tě říkat, že Honza Kapák a Hellsound byli celkem jasná volba kvůli tomu, že jsi chtěl metalovější zvuk. Ostatně, nahrávali jste tam i singl "2050". Byla na tom od začátku shoda v kapele? Teď už mluvíš i o budoucnosti a o tom, jak to chcete dělat dál. Bude to příště opět Hellsound nebo budete experimentovat?

Byla to shoda. "Tribal Culture" je završením jedné fáze kapely. Jak už jsem zmínil, nechceme zůstat statičtí, takže už se začínáme soustředit na novou nahrávku, která bude znít jinak. Ještě letos bychom rádi nahráli split a vydali ho na sedmipalci - kde a s kým zatím neřeknu. Ale je jasné, že to bude krok trochu jiným směrem.

Tak jen naznač, jestli to bude někdo domácí nebo přespolní.

Je to mladá domácí kapela, se kterou už jsme několikrát hráli, a která nás všechny překvapila svou energií a skvěle odehranými koncerty. Pro mě jedna z nadějí českého (a trochu i slovenského (smích) HC/punku.

Tak já asi vím, ale chápu, že nesmíš ani naznačovat. Ale další otázkou se k tomu stejně dostaneme. Kapel, který by u nás hrály něco podobného jako vy, moc není. Navíc v mladší generaci. Vidím třeba EXUDE nebo HOPES, ale furt je to dost málo, aby se tomu dala říkat scéna. Tak si říkám, že buďto je to tím, že už jsem starej a nový kapely se ke mně nedostanou, nebo tu fakt nový kapely tohoto typu nevznikají…

Všichni se tu v českým rybníčku známe, takže pokud by nějaká nová kapela vznikla, asi by se to rychle rozneslo. Pravdou je, že u nás je tenhle styl zastoupen kapelami, které lze spočítat na prstech jedné ruky. Samozřejmě českých kapel spadajících do HC/punku je pořád poměrně hodně, a to těch tradičních. např. Banánovo minulé i současné kapely, i nových, které mají často spíše lokální dosah. Hardcore má mnoho podob a pokud se bavíme o tomto konkrétním stylu, který je řekněme postavený na riffech, tak výčet skutečně není dlouhý. V porovnání s cizinou máme hodně co dohánět.

Vraťme se ještě k tvé práci v Day After. Změnilo se za tu dobu nějak vnímání vinylu jako formátu ? 

Před pár lety byl velký vinylový boom a tento formát se začal poprvé od nástupu CD znovu dostávat do širšího povědomí. Nepřipadá mi ale, že by se tento trend nějak významně dotkl přirozeného tržního prostředí kolem Day After. Jak už jsem zmínil, jeho zákazníci jsou ze starý školy. Kupovali si desky dávno před jejich comebackem a budou je kupovat dál bez ohledu na to, jestli je to zrovna trendy. Vztahy na velkoobchodní i maloobchodní úrovni tu mají mnohem hlubší kořeny. Co se mého subjektivního vnímání vinylu týká, období, kdy pro mě byla deska modlou, je dávno pryč. Kupuju si desky, abych si je přehrával, ne aby se mi na ně prášilo. Nejsem sběratel, ale posluchač. V mnohých případech preferuji CD, například u ambinetu a podobných stylů, kde si chci přehrát celé album bez přerušení.

Tím nahráváš na další dotaz. Na čem posloucháš svoje desky a co je pro tebe v rámci sestavy, na které hudbu posloucháš, nejdůležitější?

Moje sestava je až na zesilovač a CD player vyrobena v sedmdesátých letech. Začnu rovnou od pro mě nejhodnotnější části - gramofonu, který v roce 1973 vyrobil můj děda. Děda na mě měl v dětství velký vliv a částečně mě vychoval. Nepotkal jsem zručnějšího člověka. Když mi gramofon vloni daroval, dotklo se mě to na nejhlubší úrovni. Není to ale jenom sentiment, ten gramofon je špičkový stroj, který se vyrovná audiofilským kusům té doby. Nejdůležitější pro zvuk jsou ale bedny. Mám Bowers & Wilkins DM4 z roku 1971. Anglická výroba, po půl století se všemi původními komponenty mají stále skvělý přednes, a to napříč žánry. Krmím je z Technics SU-VX 820, jedním z nejlepších modelů z devadesátých let od této značky. Opravdovou pikantností je, že ke všem kusům sestavy jsem přišel na základě zvláštních "náhod" ve spojení s blízkými lidmi. Se vším se pojí nějaký příběh, a i od toho se odvíjí silný vztah, který ke svému audiu mám.

Nějak jsem tušil, že za tím gramcem, co neustále fotíš na instagram, bude nějaká story a přiznám se, že jsem z fotek i zkoušel zjistit, co to je za značku. Ale tohle by mě nikdy nenapadlo. Chýlíme se pozvolna ke konci a když už jsme u vinylů a gramofonů, kterých pět desek tě nejvíce ovlivnilo, v čem a proč, které považuješ vizuálně za nejkrásnější a jakých pět novinek bys našim čtenářům doporučil?

Dobrá, pokusím se vybrat 5 desek, které vnímám jako nejvlivnější v tom smyslu, že odstartovaly další hudební kapitolu v mém životě. Zároveň přihodím k dobru ještě jednu story. Ve třetí třídě na základní škole byly největším hitem "pogy" - takový malý kolečka, o které se o přestávkách hrálo. Jednoho dne donesl spolužák do školy originální kazetu JUDAS PRIEST "Painkiller". Nikdy dříve jsem ji neslyšel ani neviděl, ale její obal na mě tak silně zapůsobil, že jsem mu za ni dal celou svojí sbírku (asi 200) pogů. Cestou domů jsem si říkal, že jsem úplný osel. Pak jsem ji ale doma strčil do magiče a na nějaký pogy už jsem si ani nevzpomněl.

Následujících několik měsíců jsem ji točil pořád dokola, dokud jsem neznal nazpaměť každý kousek, včetně míst, kde byla páska trochu poškozená a přeskakovala. Myslím, že právě tahle nahrávka předurčila můj zájem o metal, který se naplno projevil o pár let později v pubertě. Teď přeskočím o dekádu dál. Když vyšla deska UNCLE ACID & THE DEADBEATS "Bloodlust", naprosto jsem jí propadl a začal jsem vyhledávat pomalé, hutné, psychedelické kapely, které navazují na sabatovskou tradici a zvláštním způsobem se v nich mísí temnota s melancholií. Stoner/doom horečka se v té době šířila všemi směry, ale pro mě to nikdy nebyl trend. Zůstávám tomuto stylu věrný doteď a i když je generický a šablonovitý, po vytřídění zrn od plev vždy bude mít co nabídnout a vždy se k němu budu vracet. Zároveň jsem ale už ve 20 letech cítil, že mě to táhne ještě i jiným směrem. Opravdovou revolucí pro mě bylo až objevení kapely ULVER, konkrétně alba "Perdition City". Měl jsem pocit, že je to nejúžasnější nahrávka, jakou jsem v životě slyšel. A byla to má vstupenka do "zvuku". Postupně jsem se během následujících let dostal k žánrům jako ambient, industrial, neoclassical, neofolk, dungeon synth a dalším okrajovým žánrům.

Poslední dvě desky jsou právě odtud. Před čtyřmi lety vyšlo album OLD TOWER "The Rise Of The Specter" a to bylo mé první důvěrnější setkání s dungeon synthem, což je v podstatě takový hodně temný a romantický, v pravém smyslu 18. století, lo-fi neoclassical řízlý dark ambientními pasážemi. Poslouchal jsem tu desku vždy po nocích a v naprosté tmě - za světla na mě tahle hudba nemá zdaleka takové účinky. V noci mě to odnášelo někam dost daleko. Během krátké doby jsem objevil desítky dalších dungeon interpretů (většinu z youtube účtu The Dungeon Synth Archives) a začal trpět výrazným spánkovým deficitem (smích). Také jsem začal pracovat na svém dungeon synth projektu, který je pořád rozdělaný a ještě stále se spíše učím pracovat v digitálním prostředí. Nicméně, těch několik zimních měsíců, kdy jsem utnul téměř veškeré sociální vazby a věnoval jsem se pouze čajovým rituálům, čtení a poslechu dungeon synthu, mělo neskutečné kouzlo a rád na to vzpomínám. V podobné době a za podobných okolností jsem objevil album CURRENT 93 "Thunder Perfect Mind". Celá tvorba Davida Tibeta mě naprosto fascinuje a našel jsem se v ní, jako zatím v ničem jiném. Hodně odráží moje vnímání světa i sebe sama. Je to teda totální deprese, ale cítím se v ní jako na obláčku (smích). Ještě bych doplnil šestou desku, která je taky hodně důležitá a která odstartovala můj zájem o deathrock a post-punk, a to je CHRISTIAN DEATH "Only Theatre Of Pain".

Co se týče cover artů, nedokážu úplně separovat obal od hudby. Cover art je pro mě tím lepší, čím lépe se mu daří zachytit a zrcadlit atmosféru nahrávky. Líbí se mi mnoho různých přístupů a mnoho žánrů, takže asi nedokážu vybrat několik, které mi připadají nejkrásnější. A o novinkách jsem se rozepsal do právě vycházející Mazinerie 4, kde jsem dostal prostor celých čtyř A4. Případné zájemce odkazuji tam, protože neumím být příliš stručný.

Chýlíme se do finále. Díky za čas a pokud tě napadá něco, co nebylo vyřčeno, a mělo by zaznít, tak poslední slovo patří tobě…

Díky za prostor!